Je krásné mít děti. Naplňují nás láskou. Přinášejí nám každým dnem radost. Postupně se naše dítě rozvíjí a my vidíme jeho pokroky. Často si říkáme, jak je možné, co ti maličcí tvorové dokáží. Od človíčka, které se narodí bezbranné, se z něho stává šikovnější a chytřejší miminko. Musí to být pořádná makačka pro dítko, aby se vůbec naučilo věci, které vlastně nikdy nevidělo. Sice mu se vším pomáhají rodiče, ale ve finále je na něm, jak se s tím popere. Můžeme mu pomoci tím, že mu to ulehčíme. My přihlížíme, jak se naše dítě zdokonaluje a máme radost z každého úspěchu. Dítě je dar, který není samozřejmostí.
Dítě na prvním místě
Ano, dítě na prvním místě, my až na druhém. Náš zájem by měl být ten, aby náš potomek prospíval ve všech směrech. Věnujeme mu veškerý čas, který můžeme. Je jasné, když má hlad a my také, že se nenajíme jako první. Měli bychom ho ve všem upřednostňovat, protože se samo o sebe nepostará a potřebuje nás. A není tím myšleno, jeho základní potřeby, ale i pozornost k němu. Pokud jde o jeho jakékoliv potřeby, musíme tu být vždy pro něj, za všech okolností. Když si chceme odpočinout, počkáme si na tu chvíli, kdy spí nebo je s druhým rodičem, či jiným členem rodiny. Vždy se dá najít kompromis, aby bylo vše vyrovnané.
Únava a stres
Únava, která nás provází od narození našeho potomka, je normální. To maličké je na nás odkázané a neobejde se bez naši pomoci. A netýká se to jen čerstvě narozených dětí. Ta únava a zodpovědnost se s námi vleče do doby, než dospěje. I když pociťujeme nesmírnou radost a štěstí, spánek a energie nám chybí. Proto jsou i maminky občas podrážděné. Vezměte si, že pokud je člověk svobodný, má zodpovědnost pouze sám za sebe. Vše si plánujete podle sebe, bez ohledu na ostatní. Je to ale jiné, když nám do života vkročí dítě. Už nekopete sami za sebe, ale i za toho drobečka. Najednou se nám vše změní, protože život se přestane točit kolem nás. Dá se ale vše zvládnout, pokud chceme.
Pro někoho dítě, jako přítěž
Pro někoho, kdo nechce děti, je to asi přirozené. Ale pokud se rozhodneme, že chceme děti a máme je, proč je vnímáme jako přítěž? Je to tím, že nám vzaly svobodu a náš volný čas? Je to snad naše sobeckost, že se nedokážeme něčeho vzdát? Proč se neradi dělíme o život?
Ráno si vstáváme kdy chceme a nikdo po nás nic nechce. Nasnídáme se, kdy chceme. Pijeme kávu, kdy se nám zlíbí. Staráme se jen o sebe a svoje potřeby. Nedělíme se o svůj čas. Neseme zodpovědnost jen sami za sebe. Netahá nás nikdo za tričko a nehuláká. Jsme na prvním místě.
Má to, ale svoje velké ALE!
Dítě, jako náš odkaz
Většina z nás, si nedovede představit děti nemít. Co by po nás zůstalo? Pokud máme děti, s jistotou víme, že naše krev pokračuje po generace dál. Nese naše jméno, a jsme na to hrdí. Každý den se probouzíme s pocitem, že tu pro někoho jsme. Je to náš potomek, co se na nás směje a dělá nám krásnější den, i když nás rozzlobí. Učí se od nás, a my se z toho radujeme.
Děti nám dělají veselejší život. Tak jako oni potřebují nás, my potřebujeme je, aby se každý z nás posunul dál a vydal se správným směrem. Děti milujeme a nebereme jako překážku.